Dětství
Narodili jsme se do tohoto světa. Po narození se rozkoukávali.
Přišli jsme už se svými vlastními zkušenostmi z dřívějška.
Narodili jsme se do rodu, který také má nějakou historii, vztahy a souvislosti. Tohle všechno společně má vliv na náš život, na náš pohyb zde v tomto světě.
Alespoň tak to cítím já.
Přišli jsme sem plni nadšení a očekávání. Chceme to mít podle sebe, skvělé a prvotřídní. Zjistili jsme však, že jsme nastoupili do již jedoucího vlaku, kde už celá řada věcí je nějak zajetá a „daná“!
Tak to je trochu zklamání.
Chceme mít důvěru ve své vlastní rodiče, najít u nich bezpodmínečné pochopení a přijetí, mít jejich pozornost a lásku. Místo toho jsou naši rodiče reálné bytosti se svými starostmi, chybami a omezeními.
Tak to je druhé takové zklamání.
Ty rodové záležitosti se vědecky vysvětlují dědičností. Pomocí zkoumání a pozorování DNA (dvouřetězcová nukleová kyselina, která je nositelkou dědičnosti u buněčných organismů). Ta podle všeho odráží stavbu našeho těla, jeho omezení, limity, sklon k nemocem, ale i naši sílu, vitalitu, fyzické schopnosti a dary. Tak se to alespoň pokoušejí zkoumat a definovat vědci. Trochu nás to možná svádí k tomu, některé věci, které se nám nelíbí a nedaří, svádět právě na rod. Každopádně se nás i tyto věci bytostně týkají a s některými z nich zápolíme každý den.
Rodiče jsou zpočátku naším vším. Trávíme s nimi většinu času, chrání a pečují o náš prostor, naši výživu a výchovu. Alespoň tak by to mělo být. Záleží na tom, koho jsme si před narozením vybrali za své rodiče. Do jaké rodiny jsme se mohli a rozhodli narodit. Jaká témata jsme si chtěli vyzkoušet, naučit a zvládnout (a nebo nezvládnout).
Stane se i, že věci nejsou tak, jak bychom si představovali. Jsou daleko obtížnější, než bychom si přáli. Zdají se být nepřátelské, nepřemožitelné, nezvládnutelné. Zažíváme i naše první zklamání a zranění.
Utváříme si naše první přesvědčení ve věcech, které jsou pro nás velmi důležité. Ve věcech, po kterých velmi silně toužíme. Zažíváme silné prožitky a ukládáme si je do paměti včetně výsledků a důsledků pro nás. Ty nás pak doprovázejí po celý další život, silně ho ovlivňují.
Zdálo by se, že svým rozumem ovládneme své pocity, svůj projev navenek. Pravdou je, že emoce mají navrch. Vypnou rozum a spustí reakci. Mysl porovnává právě probíhající situaci s tím, co už prožila a má uložené v paměti. Když najde podobu, zareaguje emotivně podobně, jako kdysi.
Tak pracuje naše emoční mysl. Řídí nás na základě našich zážitků, pozorování a přesvědčení. Chce si v dalším příběhu ověřit a utvrdit se, že to pravidlo ze zážitku stále platí. Že můj rodič stále chce, abych byla poslušná a hodná, byl poslušný a hodný. Že musím počkat, až můj mladší sourozenec bude zaopatřen, pak teprve přijde na mne řada. Atd. Atd. Je jedno, že já to cítím jinak a chci to hned. Že to chci podle sebe. Jsem nucen se přizpůsobit – podrobit se, mít rozum. Nebo nebrat na ostatní ohled, revoltovat, bojovat, prosadit se.
Rodiče nás formují k obrazu svému. Používají i nevybíravé, účinné metody manipulace a násilí. Vzbuzují v nás i strach a obavy. Čerpají často z rodových tradic a obecných zvyklostí té doby. Výchovné vzorce se tak přenášejí z generace na generaci. Stane se i, že páchají značné škody. Opakují se věci, které už dávno neplatí a pozbyly smyslu.
Rodiče ale můžou nechat dětem možnost vlastního rozhodování (tu mají děti v každém případě), přiměřenou míru svobody a vlastní zodpovědnosti. Děti by se měly naučit dělat vlastní chyby. Vyvozovat z nich závěry. Pocítit důsledky. Není nutné v nich budit strach. Kazit jim jejich snahu a aktivitu. Zametat jim cestu. Touží po naší pozornosti, lásce a příkladu. S velikou radostí se naučí naše umy, dary a vzorce chování.
Správný rodič je pouze průvodce, kterému děti byly svěřeny do péče po dobu, po kterou to děti potřebují a po kterou je to prospěšné.
Je pro děti těžké, pokud jsou ještě malé a rodiče jim nevytvoří prostor pro jejich fyzický a psychický růst. Je to obtížné, ale řada dětí to dala, dává a dávat bude. Už při narození nejsme nepopsaný list. Každý máme tu svoji cestu, ty své zkoušky, které buď „dáme“ nebo „nedáme“.
Děti poměrně záhy zjistí, co si rodiče přejí a od nich očekávají a co ne. Rychle se naučí neukazovat své skutečné touhy a nálady. Chovají se velmi moudře a přizpůsobivě svému okolí. Skrývají to po dobu dětství až do okamžiku dospívání. Tam, v pubertě se začnou projevovat tak, jak to cítí, jak to vždycky cítily a chtěly. Také jsou zvědavé, kde jsou hranice, za které už nemohou jít a co se stane, pokud za ně půjdou. Kde jinde by si to měly vyzkoušet, když ne v bezpečí rodiny?
Komentáře
Žádné komentáře.